od Acalanthi Poslyšte příběh, který se začal psát už před mnoha desítkami let. Tehdy, v den 31. prosince roku 1926, se stalo něco, v co nedoufal nikdo z nás. Aniž to kdokoliv tušil, osud začal tkát novou a temnou nit života, která se zamotala do osudových klubek kouzelníků i nic netušících mudlů. Byl to den, kdy se narodil Vy-víte-kdo!
Tom Rojvol Raddle byl stejně chladný a nevlídný jako onen poslední prosincový den, v němž se poprvé nadechl. Přestože bývají okamžiky, kdy se narodí malý človíček, plné radosti a veselí, nebylo tomu tak u novorozeného kouzelníka, jemuž osud uštědřil tvrdou ránu už na začátku jeho života. Čarodějka Meropa Gauntová, Tomova maminka, totiž hned po porodu zemřela. Než ji však objala chladná náruč smrti, stačila svého synka pojmenovat – Tom Raddle podle mudlovského manžela a Rojvol podle svého otce – a vyřknout přání, aby byl Tom podobný svému otci. Netušila, jak mocná její tužba byla.
Oslabená a depresí zmítaná Meropa už nejspíše předvídala svůj brzký konec, neboť Toma porodila už v sirotčinci, kam se odebrala těsně před jeho narozením. Mladý kouzelník zde našel střechu nad hlavou a vyrůstal. Jeho dětství bylo však poznamenané sklíčeností ze samoty ale i geny rodiny Gauntů z matčiny strany, vyznačující se násilnickými sklony a jednoduchostí. A tak si Tom začal vybíjet své negace na ostatních dětech ze sirotčince. Přitom objevoval i své neobvyklé schopnosti magického rázu. Tom je však využíval výhradně za účelem působit bolest druhým a zakoušel uspokojení ze strachu, jenž se zálibou šířil kolem sebe.
Když bylo mladému kouzelníkovi jedenáct let, přišel za ním do sirotčince podivně oblečený starší muž s dlouhým plnovousem. Důvod jeho návštěvy byl zvláštní a jeho slova ještě méně uvěřitelná. Přesto byla pro Toma spásná, neboť se mu konečně dostalo vysvětlení k jeho neobyčejným schopnostem, a zároveň příležitost k tomu, aby opustil sirotčinec (alespoň na deset měsíců v roce po sedm let).
A tak se Tom Rojvol Raddle dostal díky Brumbálovi do Bradavic, kde ho Moudrý klobouk bez váhání zařadil do zmijozelské koleje. Okouzlující chlapec zde prospíval a uplatňoval svá kouzelnická nadání. Stal se z něj dokonce prefekt a posléze i primus. Už v té době ovšem projevoval náklonnost k černé magii. V koleji hada navíc vynikly nejen jeho ambice stát se mocným kouzelníkem, ale také skutečnost, že jeho původ je mnohem vznešenější, než si mohlo dítě ze sirotčince vůbec představit. Ač byl polo-mudla, přes matčinu linii – slavnou (a nevrlou) rodinu Gauntů – byl zároveň vzdáleným potomkem a dědicem Salazara Zmijozela.
Tato skutečnost se projevila v době, kdy poprvé otevřel Tajemnou komnatu a díky Zmijozelovy schopnosti mluvit s hady ovládl baziliška, ukrytého v komnatě. Obrovského hada s vražednýma očima využil k zavraždění mudlovského děvčete, dnes známého jako Ufňukaná Uršula. Až podnes „straší“ tato věčná studentka v dívčí umývárně, tedy v místě své někdejší smrti. Tato tragédie samozřejmě nezůstala nepovšimnuta a dívčino úmrtí bylo vyšetřováno. Aby Tom unikl svému trestu a nemusel se vracet do neoblíbeného sirotčince, svedl vinu na nebohého Rubea Hagrida, který měl velkou slabost pro netvory. A právě této Hagridovy záliby Tom využil.
O nic podobného už se mladý kouzelník za svých studií v Bradavicích nikdy nepokusil, jeho ruce však přesto zůstaly od krve a jako mladistvý vraždil dál. V patnácti letech, roku 1943, se dokonce vypravil do Malého Visánku, aby zabil svého nenáviděného mudlovského otce, který – osvobozen od účinků nápoje lásky, jenž mu jeho zamilovaná žena pravidelně podávala – opustil těhotnou Meropu. Ušetřeni nezůstali ani Tomovi prarodiče, Thomas a Mary Raddleovi. I v tomto případě Tom elegantně zahladil veškeré stopy, když kouzlem ošálil svého zdegenerovaného strýce Morfina Gaunta, aby se k vraždě hrdě přihlásil. Z toho plynul pro mladého kouzelníka další zisk – získal totiž prsten s kamenem vzkříšení, který dědili potomci rodiny Gauntů po bratrech Peverellových.
Než Tom úspěšně dokončil studium v Bradavicích, přišel zde k jedné cenné a osudové znalosti, jež ho přiblížila k jeho snu být nesmrtelným (a která poté značně zkomplikovala cestu Harrymu Potterovi). Tou znalostí bylo rozpolcení duše násilnou cestou, přesněji vraždou, a vytvoření viteálů. Pochopitelně této znalosti později využil a těchto „nádob“ pro duši vytvořil celkem sedm.
Po studiích se Tom opět toužil vrátit zpět do Bradavic, tentokrát jako učitel. Cítil zde totiž silné vábení magie zakladatelů školy a libou vůni moci nad novými generacemi studentů. Tehdejší bradavický ředitel Armando Dippet jeho přání ovšem nevyhověl, protože byl Tom ještě příliš mladý a nezkušený. A tak se zmijozelský absolvent vydal po temných cestách přímo do nechvalně proslulého krámku Borgina a Burkese, kde se obchodovalo s tajemnými magickými předměty. Zde získal kontakt na bohatou čarodějku a sběratelku vzácných kouzelných předmětů, Hepzibu Smithovou, která vlastnila jak pohárek Helgy z Mrzimoru, tak také medailonek Salazara Zmijozela. Není divu, že Toma tato skutečnost zaujala. Vždyť medailonek býval dříve dědickým vlastnictvím rodiny Gauntů. Když se ale chudá a těhotná Meropa za svého života snažila přežít v Londýně, prodala nejcennější majetek, který u sebe měla, aniž by to přitom tušila. Jednalo se právě o Zmijozelův medailonek, jenž zpeněžila za pouhých 10 galeonů.
Tom se proto neváhal uchýlit k další vraždě a důvěřivou Hepzibu, jež měla v mladíkovi zalíbení, zavraždil. Její skřítce Hokey posléze upravil paměť, do níž vložil falešnou vzpomínku o tom, že to byla právě ona, kdo podstrčil své paní otrávené kakao. Tom Rojvol Raddle tak opět unikl spravedlnosti. Záhy se vydal do Albánie hledat ztracený diadém Roweny z Havraspáru. V tu dlouhou dobu o něm nikdo nic nevěděl. Z Balkánského poloostrova se však vrátil jako Lord Voldemort.
Po svém návratu se opětovně ucházel o post profesora v Bradavicích. Jeho žádost tentokrát zamítl prozíravý ředitel školy Albus Brumbál. Nepochybně totiž znal Voldemortovy záměry, kterým se snažil zamezit. V této době Lord Voldemort začal shromažďovat své obdivovatele a následovníky, známé jako Smrtijedy, a jeho moc viditelně sílila. Za pomoci Smrtijedů černokněžník převzal kontrolu nad kouzelnickým světem a násilně prosazoval myšlenku o vyhubení kouzelníků „nečistého“ původu, tedy s mudlovskou krví. Navzdory tomu, že Voldemort sám měl smíšenou krev, byly podrobovány přísnému dohledu i kouzelníci smíšeného původu. Zdá se, že čirá nenávist k mudlům byla ovlivněna jeho neveselým dětstvím v sirotčinci a odporem ke svému otci, jenž ovšem neměl o existenci syna ani ponětí. Jeho povýšenost však dozajista vyplynula i z vědomí, že je dědicem samotného Salazara Zmijozela.
Jediný, kdo se v těchto neutěšených časech stavěl Voldemortovi na odpor, byla nepočetná skupinka povstalců zaštiťující se křídly Fénixova řádu pod vedením Albuse Brumbál. Jak známo, Brumbál byl jediný kouzelník, z něhož měl Voldemort patřičný respekt a obával se jej. Nakonec to ovšem nebyl všemi uznávaný a mnoha řády a oceněními ověnčený ředitel Bradavic, kdo dokázal mocného černokněžníka zastavit.
Roku 1980 sehrál svou velkou úlohu Severus Snape v roli Smrtijeda a blízkého služebníka Pána zla. Tehdy obeznámil Lorda Voldemorta s věštbou, vyslovenou vědmou Sybillou Trelawneyovou. Obsah této věštby černokněžníka pochopitelně vyděsil, neboť se v ní mluvilo nejen o kouzelníkovi, který bude mít moc Voldemorta porazit, ale také o skutečnosti, že ani jeden z nich nemůže být živ, pakliže i druhý zůstává naživu. Voldemort se proto rozhodl neponechat nic náhodě a pokusil se předejít naplnění této věštby v jeho neprospěch.
S informací, že onen nebezpečný kouzelník se má narodit na konci července, se proto vydal zabít Harryho Pottera. A to i přesto, že nebylo úplně jasné, zda se věštba netýká spíše Nevilla Longbottoma, narozeného 30. července. Voldemort si tedy svého protivníka vybral sám, a to ke své vlastní škodě. Harry Potter byl totiž chráněn magií, které černokněžník nepřikládal příliš velký význam. A tak se stalo, že zlo bylo poraženo mateřskou láskou, jíž Lilly Potterová zaštítila svého synka. S její pomocí nejenže Harry nezemřel, ale navíc nevědomky zlikvidoval největšího černokněžníka všech dob už v dětské postýlce.
Lord Voldemort již nebyl. Zdálo se, že zemřel; deset let o něm nebylo ani vidu ani slechu. Kouzelnický svět se však nemohl dopustit horšího omylu. Neboť Lord Voldemort, či spíše bytost, která byla „méně než duch“, zatím přebýval v Albánii bez vlastního těla a vyčkával na svou příležitost. Ta se mu naskytla po setkání s profesorem obrany proti černé magii Quiriniem Quirellem, který souhlasil s pomocí Voldemortovi.
Příběh velkého černokněžníka se tak zajímavě odvíjel dál. Ten my už ale dobře známe. Společně s Harrym jsme rozluštili tajemství viteálů, jež musely být zničeny, jinak by duše temného kouzelníka přebývala dál. Byli jsme ale i svědky znovuzrození Pána zla a jeho znovunabytí moci. Tentokrát už proti němu nestál nikdo, koho by se obával, protože Albus Brumbál již nežil. Nakonec byl přeci jen přemožen chlapcem z kolébky s podporou svých přátel. A to bylo něco, co černokněžník nikdy nepoznal. Proto nedokázal docenit důležitost lásky a přátelské spolupráce. Právě to se mu stalo osudným.
Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lord_Voldemort
https://harrypotter.fandom.com/wiki/Tom_Riddle
