od Acalanthi Den 2. května roku 1998 vepsal do historických kronik novou dějovou linku. Bitva o Bradavice otřásla celým kouzelnickým světem. Během ní zemřelo mnoho našich oblíbených postav. Zároveň jsme byli svědky prvního polibku, odvážných činů a velkolepého závěru, na který jen tak někdo nezapomene. Pojďme si připomenout památné momenty na výročí významné události, která pohnula dějinami čar a kouzel. (A pozor na spoilery!)
Cesta na hrad
Právě druhého květnového dne pronikli Harry, Ron a Hermiona na hrad. Pomocnou ruku jim při tom podal výčepní hostince Prasečí hlava, který se dal teprve nyní poznat jako Aberforth Brumbál – zhrzený bratr velkého Albuse. Ať byly však jeho protesty proti odporu vůči Voldemortovi jakékoli, ukázalo se, že si i nadále uchovává v srdci jistou naději na jeho porážku.
Jedním z důkazů bylo střežení tajné chodby do Bradavic, která se skrývala za portrétem jeho sestry Ariany. Touto chodbou pak trojice přátel pronikla do Komnaty nejvyšší potřeby, kde je přivítala početná skupina jejích zbědovaných přátel a studentů.
Piertotum Locomotor
Když už se Potterova přítomnost na hradě stala veřejným tajemstvím a Voldemort byl na cestě do Bradavic, svolala profesorka McGonagallová první obránce hradu:
„A teď – Piertotum locomotor!“ rozkřikla se profesorka McGonagallová.
Nato seskočily sochy a brnění po obou stranách chodby z podstavců a podle dunivých úderů, jež k nim doléhaly z horních i dolních pater, bylo Harrymu jasné, že totéž se děje po celém hradě.
„Bradavice jsou v nebezpečí!“ zvolala profesorka McGonagallová. „Obsaďte hradby, chraňte nás, splňte svoji povinnost vůči naší škole!“
Vzápětí se s ohlušujícím rachotem a řevem prohnala kolem Harryho horda pohyblivých soch; některé byly menší než on, jiné naopak dosahovaly nadživotní velikosti. Běželo mezi nimi i několik zvířat a řinčící brnění se nad svými helmicemi oháněla meči a houpala ostnatými koulemi na řetězech. (Harry Potter a relikvie smrti, s. 504).
Zničení pohárku Helgy z Mrzimoru
Harry, Ron a Hermiona měli sice za úkol zničit všechny viteály, ale bez Nebelvírova meče měli jen malou šanci na úspěch. Nakonec to byl Ron, kdo si vzpomněl na účinky baziliščího jedu a kdo dokázal otevřít Tajemnou komnatu s Hermionou v závěsu. Ta poté dostala od Rona příležitost, aby se sama zbavila Voldemortova viteálu v podobě pohárku Helgy z Mrzimoru. Dosud totiž „neměla tu čest.“
Vášnivý polibek
Láska kvete v každém okamžiku, dokonce i za zvuku bitvy a uprostřed nebezpečí. A tak přišel okamžik, na který mnozí z nás netrpělivě čekali. Jen to načasování bylo kapku zarážející.
Ozval se drkotavý rachot – Hermioně se vysypaly z náruče na podlahu všechny baziliščí zuby. Rozběhla se k Ronovi, objala ho kolem krku a vtiskla mu vášnivý polibek. Ron odhodil zuby i koště, které držel, a opětoval její políbení tak zapáleně, až ji přitom zvedl do vzduchu.
„To jste si našli chvíli,“ zamumlal rozpačitě Harry, a když se k sobě Ron s Hermionou přitiskli ještě pevněji, až se trochu zapotáceli, zvýšil hlas: „Hej! Tady kolem se válčí!“ (Harry Potter a relikvie smrti, s. 520).
Aneb jak jinak obměkčit dámu svého srdce, než projevit okázalou a nenadálou starost o domácí skřítky…
Zložár a zničení dalšího viteálu
Když už Harry konečně pocítil záchvěv naděje při uvědomění si, jakou podobu má další Voldemortův viteál, zjistil, že cesta k jeho zničení není o nic snazší. Po rozhovoru s Šedou dámou mu konečně docvaklo, jakou skrýš má hledat. Jenže do Komnaty nejvyšší potřeby ho pronásledoval trojlístek zmijozelských soků: Malfoy, Crabbe a Goyle. Zatímco Malfoy si přišel hlavně pro svou hůlku, Crabbe byl odhodlán se Harryho zbavit. Svou neopatrnou ctižádostí však přivolal nekontrolovatelný zložár, který nejenže sežehl vše, co bylo v komnatě ukryté po celé generace, ale ve svých pekelných útrobách pohltil i svého vyvolávače.
Přes veškerý chaos a žár byl však Harry schopen se havraspárkého diadému zmocnit při útěku z komnaty a s Dracem za zády na svém koštěti. Pro zničení samotného viteálu nakonec ani nemusel nic udělat. Zložár vykonal službu za něj:
Z diadému jako by prosakovala nějaká tmavá a lepkavá, krvi podobná tekutina. Vtom Harry ucítil, jak se šperk prudce otřásl a pak se mu v rukou rozlomil. V tomtéž okamžiku se mu zazdálo, že zaslechl nesmírně tichý a vzdálený výkřik bolesti, který nepřicházel z hradu ani ze školních pozemků, ale z té věci, která se mu právě rozpadla v prstech. (Harry Potter a relikvie smrti, s. 530).
Smrt Freda, Levandule a Lupinových
Asi nejhůře se vyrovnáváme se smrtí našich oblíbených hrdinů. Jenže v každé válce musíme počítat s těžkými ztrátami. Možná nejvýrazněji na nás dolehl moment, kdy jsme společně s Harrym spatřili Freda Weasleyho pod troskami vybuchlé hradní stěny. Na jeho mrtvé tváři se však zračil pobavený úšklebek. Smrt si pro Freda přišla v nestřeženém okamžiku jen chvíli po střetu s párem Smrtijedů, které Fred přemohl společně s navrátivším bratrem Percym. Jeho vtip o výpovědi na ministerstvu bylo to poslední, co Freda pobavilo.
Dalšími pohnutými momenty byly pohledy na umírající a mrtvé; na „chabě poškubávající tělo“ Levandule Brownové, nad níž se skláněl Fenrir Šedohřbet, a následně na nehybný manželský pár Lupina a Tonksové ve Velké síni. Těžko říct, čí smrt nás rozesmutnila více.
Náruč smrti pro Snapea a Smrtijedovy vzpomínky
Smrt si přišla také pro Severuse Snapea, kterého většina z nás nenáviděla až do jeho konce. Ovšem po odhalení pravdy jsme zaplakali a dnes zmijozelského ředitele chováme v paměti jako jednoho z největších hrdinů dějin čar a kouzel. Zjistili jsme totiž, že motivem pro jeho počínání a nakonec i smrt byla láska.
Snape byl nemilosrdně usmrcen hadem Nagini na Voldemortův příkaz:
„Zabij!“
Zazněl příšerný výkřik, Harry viděl, jak se Snapeovi z obličeje vytrácí i ta trocha barvy, která v něm ještě zbývala. Zbělel a vyvalil černé oči, začarovanou klec se mu ale nepodařilo odstrčit. Když mu hadí zuby prokously hrdlo, podlomila se mu kolena a padl na podlahu. (Harry Potter a relikvie smrti, s. 547).
Než Snape definitivně skonal, prokázal Harrymu ještě jednu cennou službu – daroval mu své vzpomínky, jejichž obsah šokoval nejednoho z nás. Pro Harryho byly navíc klíčem k porážce Lorda Voldemorta, kterému Snape tak dlouho sloužil. Důvod už známe, a na naše rty se dere jen jedno jediné slovo: „navždy“ („always“).
Kámen vzkříšení
Příliš dlouho si Harry lámal hlavu nad hádankou jménem Zlatonka. Až tváří v tvář smrti pochopil, co znamená její nápis „Otevírám se na konci.“ Tehdy vydala své tajemství a předala Harrymu kámen vzkříšení, který do Zlatonky vložil Brumbál. Moment naprosto nečekaný, zato plný dojmů a nadějí, že nic není ztraceno. Harry už navíc nečelil Voldemortovi sám, ale bok po boku svých blízkých, kteří se zhmotnili z jeho srdce.
Nádraží King´s Cross
Jestliže jsme si mysleli, že už jsme v kouzelnickém světě navštívili snad všechna podivná místa, byli jsme opět zaskočeni. Harry se totiž po zásahu Voldemortovy smrtící kletby v mžiku ocitl v limbu, které na sebe vzalo podobu nádraží King´s Cross. Harry se zde nečekaně a naposledy setkal s Brumbálem, který mu vysvětlil, jak se věci mají. Konečně po dlouhé době…
Neville hrdinou
Památným momentem, na který Bradavice hned tak nezapomenou, bylo usmrcení Nagini tou nejméně předpokládanou osobou – Nevillem Longbottomem. V době nejnebezpečnější prokázal svou odvahu, a dal za pravdu Moudrému klobouku, který ho právem poslal do Nebelvíru. A to jsme mu zprvu nevěřili. Jenže pak z klobouku vytáhl Nebelvírův meč a zničil poslední Voldemortův viteál:
Neville jediným mocným úderem usekl velkému hadovi hlavu, ta vylétla vysoko do vzduchu a zaleskla se ve světle proudícím ze vstupní síně. Voldemortova ústa zůstala dokořán otevřená v zuřivém výkřiku, který nikdo neslyšel, a hadí tělo mu s dutým úderem dopadlo k nohám. (Harry Potter a relikvie smrti, s. 608).
Molly Weasleyová vs. Bellatrix Lestrangeová
V hlavní roli zde opět vystupuje láska. To ona totiž vzbudila v paní Weasleyové zuřivost, kterou doslova namířila proti své sokyni Bellatrix, když ohrožovala Ginny. „MOJI DCERU NE, TY MRCHO!“ zazněl památný výkřik paní Weasleyové, než svou kletbou ukončila život nejlepší Voldemorotovy pobočnice. Drsná mamka od početné rodiny…
Bezová hůlka a konec Lorda Voldemorta
Že je hůlková magie opravdu jen pro odborníky, jsme si už nějakou dobu uvědomovali. Ale teprve po rozuzlení telenovely o vztahu hůlek k jejich majitelům, s níž Harry seznámil Voldemorta během jejich souboje, jsme pochopili, že se ještě máme co učit. Komu tedy nakonec patřila bezová hůlka po Brumbálově smrti? Rozhodně nikoliv Snapeovi, jehož smrt byla v tomto ohledu zbytečná. Vlastnictví přešlo na Draca a nakonec na Harryho, aniž by o ni kdokoli z nich vědomě usiloval a o jejíž existenci předtím nevěděli.
Avšak ani nejmocnější hůlka světa, kterou třímal Voldemort ve svých rukách, Pánovi zla nijak nepomohla. Naopak ho zradila. Kdo by kdy řekl, že základní obranné kouzlo expelliarmus pak ukončí život nejmocnějšího černokněžníka své doby?
Protivova píseň
To by bylo, aby se ke slovu nedostalo také školní strašidlo Protiva! Šťastný konec bitvy o Bradavice završil svou říkankou. A tentokrát nebyla ani přisprostlá:
Radujme se, veselme se, Potřík jim dal nářez! Starouš Voldy už má utrum, tuhej jako pařez.
„Že to ale trefil, i velikost a tragédii toho všeho, co říkáte?“ poznamenal Ron.
Harry Potter a relikvie smrti, s. 618
Události jsou převzaty z knižní předlohy.
Zdroje citátů: kniha Harry Potter a relikvie smrti, Albatros, Praha 2008
