od Kira „Šokující“, „provokativní“, „napěchované magií“, „jako bychom byli zase doma“. Tak přesně takhle se vyjadřovali fanoušci po celém světě o druhém díle Fantastických zvířat s podtitulem Grindelwaldovy zločiny, i když není tak úplně jasné, o jakých zločinech je řeč.
Poznámka: Tato recenze hodnotí film včetně jeho obsahu, může tak vyzradit některé zápletky příběhu!
Snímek se otvírá úžasně vizuálně zpracovanou scénou, ve které je černokněžník Gellert Grindelwald (Johnny Depp) převážen z Ameriky do staré dobré Anglie. Nebyl by to však on, aby nepůsobil potíže, a tak se mu velice rafinovaně podaří utéct. Kam? Do města všech milenců, do Paříže. Tady chce najít Credence (Ezra Miller) a pomalu začít naplňovat svou vizi, ve které se kouzelníci nemusí skrývat před mudly, a co víc – vládnout všem ostatním.
Už od první minuty je to oku lahodící a nádherně graficky zpracovaný snímek. Člověk má skoro až nutkání mnohdy film zastavit a pokochat se všemi detaily, které Rowlingová společně s režisérem Davidem Yatesem nezapomněli vynechat, jako například magii domácích skřítků. Zatímco v prvním díle jsme je viděli jako obsluhu výtahů nebo leštiče hůlek v KOKUSA, v Grindelwaldových zločinech sbalili během minuty celou manéž a to jen za pomocí lusknutí prstů.
A když je řeč o fantastických zvířatech, ani na ty film nezapomněl, ačkoliv už nebyla ústředním motivem. Objevují se staří známí jako hrabák (společně se svými úžasně roztomilými a neméně drzými mláďaty) a kůrolez, ale najdeme i jiné zástupce fauny, o kterých se Mlok zmiňuje ve své knize. Těmi jsou například hastrmanec, auguron, fénix nebo tůňodav. Absolutní novinkou jsou pak běsníci, čupakabra nebo čínský hřívoun, který je nesmírně zdatným běžcem a také se umí teleportovat. Podobným překvapením, o kterém se Mlok „zapomněl“ ve své knize zmínit, bylo v prvním díle střemhlavé zlo, a stejně jako ono, i hřívoun zachránil našim hrdinům krk.
Napětí se buduje postupně
Zvířátka ale tentokrát tempo děje neovlivňují. Nejspíš si vzpomínáte, že J. K. Rowlingová před dvěma lety oznámila, že nová kouzelnická série nazvaná Fantastická zvířata se bude skládat z pěti filmů, a na tom nejnovějším je to znát. Nebo spíše by se dalo říct, že se nic nezměnilo. Svižnost filmu je stejná jako u prvního dílu v tom slova smyslu, že ona dech beroucí akce se odehraje až na konci. Většina filmu je tak jakousi rozvážnou honbou za jednotlivými díly skládačky, což průměrného návštěvníka kina, očekávajícího odzbrojující magické souboje a bitky dobra a zla, docela nudí. Nikoliv však zaryté fanoušky kouzelnického světa, kteří vítají každou novou informaci.
Je tedy pravda, že druhý film je temnější, ale světlo do něj vnáší naše staré známé postavy jako Mlok Scamander (Eddie Redmayne), Tina Goldstein (Katherine Waterston) a Jacob Kowalski (Dan Fogler). Naopak Queenie Goldstein (Alison Sudol) která rozjasňovala atmosféru v prvním díle, si v pokračování Fantastických zvířat hraje spíše na ponurého Credence (Ezra Miller).
A když je řeč o ponurosti, nesmíme opomenout ani Gellerta Grindelwalda, ztvárněného Johnnym Deppem. Tomu role charismatického a přesvědčivého manipulátora jde naprosto skvěle. Je příjemné vidět po Voldemortovi, který se netajil tím, že ze svými cíli rád chodí přes mrtvoly (někdy i doslova), někoho, kdo je o něco uhlazenější a tím spíš nebezpečnější. A potvrzeno prvním i druhým dílem – Grindelwald miluje používání mnoholičného lektvaru.
Nové tváře potřebují čas
Film by nejspíš snesl trochu rychlejší spád, ale vše je dáno tím, že v Grindelwaldových zločinech je mnoho nových postav. A každá z nich má svůj příběh, který stojí za to alespoň trochu nastínit. Dozvídáme se například, že svérázný Mlokův starší bratr Theseus (Callum Turner), který byl zmíněn v prvním díle, je bystrozorem na anglickém Ministerstvu kouzel. Bratři ale mezi sebou nemají moc dobrý vztah, ať už kvůli rozdílnému plnění (či neplnění) papalášských příkazů, nebo kvůli tomu, že je Theseus zasnoubený s dívkou, ke které měl Mlok blízký vztah. Řeč je o Letě Lestrange (Zoë Kravitz), která skrývá děsivé tajemství. Její dějová linka se především točí okolo jejího bratra, a při té příležitosti máme možnost spatřit rodokmen rodiny Lestrange. Ten je velmi umělecký a vytříbený a také nápadně podobný tomu, který si nechala zhotovit rodina Blacků.
Naopak zcela okrajovou postavou se stala Nagini (Claudia Kim), která má přitom potenciálu až až. Na důvod, proč se nakonec dala na temnou stranu, si tedy musíme počkat o něco déle. Stejně nevyužitý byl i Nicolas Flamel (Brontis Jodorowsky), věhlasný tvůrce Kamene mudrců, ale alespoň tyto postavy vnesly do děje více spojitosti s původní Harry Potter ságou.
A když už mluvíme o Harrym Potterovi, děj druhých Fantastických zvířat na chvíli zamíří i do Bradavické školy čar a kouzel. Ta je jako vždy majestátní a úchvatná a pohled na ni způsobí husí kůži každému Potterheadovi. Zvlášť když v pozadí hraje hudba z původních filmů. Na první pohled se škola v roce 1927 od té v devadesátých letech moc neliší, když nepočítáme školní uniformy a možnost přemisťovat se na školních pozemcích.
Co je ale na Bradavicích nejdůležitější a důvod, proč jsme do nich zavítali, je mladý profesor Albus Brumbál (Jude Law), který v té době vyučuje obranu proti černé magii. A stejně jako ten stařičký Brumbál, na kterého jsme zvyklí, i tenhle nemá rád, když se Ministerstvo plete do jeho věcí. Teď už víme, kde to má zárodek. Stejně jako se dozvíme, proč se Brumbál nemůže postavit proti Grindelwaldovi, což je jedna z mála otázek, které byly v tomto filmu zodpovězeny. Je také zajímavé, jak byl tento důvod objasněn, protože je i není novým poznatkem.
Smutné ale je, že Law nedostal více prostoru a že všechny scény s ním už prakticky známe z trailerů (nicméně ta se zatemňovačem třeba úplně chyběla), protože Law je pro tuto rebelskou roli doslova stvořen.
Co se týká vynechaných scén, Brumbálova scéna není jediná, která se z trailerů nedostala na plátno. Chybí například i ta, ve které se Jacob ptá: „Ty někam jdeš?“ a Mlok odpovídá: „Ne, my někam jdeme“, okamžik, kdy Credence vypouští ze své ruky obskura či Letina scéna, ve které sleduje tančící dívku.
Počkejte si na to
Posledních dvacet minut filmu je naprostá třešnička na dortu – od bravurního výkonu Johnyho Deppa coby sofistikovaného záporáka, který bez chybičky každého přesvědčil, že záporák vlastně není, přes naprosto šokující rozhodnutí několika hlavních postav, až po souboj dech beroucí destruktivní a ohnivé magie nad potemnělou pařížskou hrobkou, to vše podtrženo geniální hudbou Jamese Newtona Howarda. Ještě teď z toho mám husí kůži.
Inu, je to dvouhodinová záležitost napěchovaná informacemi, ale jak už to s Rowlingovou bývá, tam kde jsou jedny otázky zodpovězeny, vyvstávají zase nové. Je tomu tak především u odhalení původu Credence, kterého po shlédnutí Grindelwaldových zločinů bude celý svět znát pod jiným jménem. Jménem, které kouzelnický svět již moc dobře zná.
A je to naprosto „mind-blowing“ fakt, který vám nedá nadcházející roky spát. Lže Grindelwald nebo ne?
Stůj co stůj, i tak je to film, který musí vidět každý fanoušek a který zanechá hluboký dojem. Jestli dobrý, špatný, nebo něco mezi tím, to už si každý rozhodne sám.
