od Kira Přestože se kouzelnický a mudlovský svět může zdát odlišný jako Zmijozel a Mrzimor, hlad po informacích je v obou světech stejný.
Mudlové nikdy nebudou mít magizoology nebo Odbor nepatřičného užívání kouzel hned vedle Odboru práce, ale žurnalistika je oborem sdíleným oběma světy. Pokud porovnáte některé z novodobých událostí z obou stran, zjistíte, že jsou si zajímavě podobné.
V mudlovském světě je deníků nadbytek, avšak Denní věštec se zdá být jediným masově vydávaným tiskem v kouzelnickém světě, který se z počátku jeví jako věrohodný. Možná až moc věrohodný, když poukážeme na to, že zveřejňuje výroky jednotlivých lidí přesně a doslova tak, jak byly řečeny, i když to není nezbytně nutné.
„Pan Weasley nebyl přítomen, aby událost okomentoval, avšak jeho žena řekla reportérům, ať vypadnou, jinak na ně pošle rodinného ghúla.“ – Harry Potter a Tajemná Komnata
Jak šel čas dál, Věštec sklouzl k tomu, že podával drby a klepy jako ověřené informace. Rowlingová k tomu řekla, že Věštec občas projevil senzacechtivé tendence, což nejlépe ztělesňovala postava Rity Holoubkové.
Harry měl to neuvěřitelné „štěstí“ potkat Ritu Holoubkovou ve svém čtvrtém ročníku, poté co byl vybrán do Turnaje tří kouzelníků. Rita byla charakteristická svými blonďatými loknami, dlouhými nehty, špičatými brýlemi a povahou stejně nabroušenou jako její Bleskobrk, který si vymýšlel peprné historky takzvaně „spatra“. Často psala články jako způsob své osobní pomsty, jako tomu bylo například v případě milostného trojúhelníku Hermiony, Harryho a Viktora, který nebyl vůbec pravdivý, ale tak dobře napsaný, že mu uvěřila celá škola, a dokonce i paní Weasleyová.
Díky takovým případům jsme schopni vysledovat podobnost mezi Ritiným Bleskobrkem a mudlovským bulvárem, který také nejdříve tiskne, a až poté svá tvrzení odvolává. I když i to je ještě docela dobré, neboť Rita neodvolává nikdy nic.
Hermiona navíc zjistila, že Rita je neregistrovaný zvěromág a že její podobou není nic jiného než brouk – což dalo rčení „brouk v hlavě“ zcela nový význam. Tento způsob získávání informací se taktéž podobá mudlovským praktikám se štěnicemi, které mezi lety 2005 a 2011 pošpinily jméno deníku News of the world. Kdo ví, co všechno by dokázala Rita, kdyby měla také k dispozici telefon?
Následující rok Denní věštec opakovaně popíral tvrzení, že se Voldemort vrátil, aby tak očernil Harryho i Brumbálovo jméno. Chvíli nato zveřejnil nekompletní verzi biografie Rity Holoubkové, ve které sama přiznala, že s tím měl co do činění ministr kouzel Kornelius Popletal, který „na Věštce spoléhá“. Nicméně také řekla Hermioně, že Věštec si přece musí nějak vydělávat. Očividně má tedy kouzelnický tisk stejné problémy jako mudlovský. Senzace se holt prodávají nejlépe.
Mezi lednem a březnem 1991 zveřejnil britský Guardian tři eseje Jeana Baudrillarda, které nazval „Válka v Zálivu se nestala“. Baudrillard v nich píše, že mediální propaganda se účelně snaží veřejnost neinformovat o tom, co se doopravdy děje. Kouzelníkům se dělo to samé, když Denní věštec popíral návrat Voldemorta, a dělal to tak vytrvale a tak zarputile, že se lidé začali stavět proti Harrymu, a to i přes to, že jej dobře znali. Příkladem budiž Seamus Finnigan, který se obrátil proti Harrymu, přestože spolu několik let sdíleli pokoj na koleji.
Na začátku Druhé kouzelnické války se informační služby přesunuly do podzemí a utvořila se tajná společnost, zvaná Potterova hodinka, která si dala za cíl podávat pravdivé informace, které Denní věštec, ovládaný Voldemortem, neposkytoval. Hlavním moderátorem pořadu byl Lee Jordan a každý, kdo v pořadu vystupoval, měl své krycí jméno. Aby mohli posluchači pořad poslouchat, museli znát tajné heslo, které se každý týden měnilo. Tyto způsoby jsou hodně podobné těm, které používali Francouzi za druhé světové války, když se jejich země stala okupovaným územím. Rádiová komunikace tehdy plnila klíčovou roli pro předávání informací a její operátoři neustále čelili hrozně odhalení a následného trestu.
Naštěstí jsou tady však vždy menší alternativy, jak v kouzelnickém, tak mudlovském světě, které se snaží být taktéž objektivní a nezaujaté. Jsou to takzvané „ziny“ či „fanziny“, které vznikly v 70. letech minulého století, ve stejné době, kdy byl na vzestupu punk, kopírky, šílené účesy a potřeba vlastního sebevyjádření mimo dosah vlády. Nejčistší formou tohoto zinu je v kouzelnickém světě Jinotaj, vlastněný Xenophiliusem Láskorádem, otcem Lenky Láskorádové. Ten je odhodlaný podávat světu vždy pravdu, i když spíše jeho vlastní pravdu, která ne vždy souzní s realitou. V Jinotaji tak vedle prvků zinu můžeme najít i prvky konspiračních teorií.
Před začátkem Druhé kouzelnické války to byl právě Jinotaj, který v roce 1996 otiskl Harryho příběh. To se však nelíbilo Dolores Umbridgové, a tak Jinotaj v Bradavicích zakázala. Ten ale i přesto zůstal Harrymu věrný a podporoval jej – pravý to punkový zápal!
Bylo by to hezké, kdybychom mohli říct, že se tím kouzelnický svět poučil, ale zdá se, že paměť kouzelníků je stejně krátká jako mudlů – nebo možná více náchylná k paměťovým kouzlům. Poměrně nedávno, v roce 2014, otiskla Rita Holoubková štěk o Harrym a jeho blízkých přátelích, kteří společně navštívili Mistrovství světa ve famfrpálu. Na druhou stranu, Ginny Potterová napsala do Denního Věstce o té samé události, avšak daleko pravdivěji, a nakonec se přidal i Jinotaj, který po Druhé kouzelnické válce obnovil svou činnost.
Magie tedy dokáže vylepšit metody žurnalistiky, ale nemůže změnit podstatu této služby nebo nahradit touhu společnosti po informacích – i když všichni víme, že je takřka nemožné dostat takzvaně celý „obraz“. Ale je zvláštně příjemné vědět, že něco takového máme společné, i když jsme jinak tak odlišní, nemám pravdu?
Přeloženo z : https://www.pottermore.com/features/journalism-in-the-wizarding-world
